Všemi deseti a naslepo

Na fotografii je tehdy třicetiletá Drahomíra Šinoglová se svými dětmi Janem, Mirkou a malým Pavlíkem. Marně byste hledali dětské úsměvy. Už druhý rok probíhalo střetnutí rodiny s komunistickým režimem. Tento snímek z rodinného archivu paní Šinoglové byl pořízen 28. února 1982, den před jejím násilným odvlečením k nástupu trestu. 

Její statečnost a láska ke svobodě jí ale přinesly potíže už daleko dříve. Na své tehdejší zkušenosti zavzpomínala při naší společné cestě do Bratislavy za jejím tehdejším obhájcem, dnes již rodinným přítelem, JUDr. Jánem Čarnogurským: „Mé první střetnutí s režimem se odehrálo už v roce 1970, když probíhaly stranické prověrky. Na otázku, jaký mám postoj k vstupu vojsk Varšavské smlouvy, jsem tehdy odpověděla, že názor mám pouze jeden. Ne jako ostatní, kteří mají jeden pro sebe a druhý prezentují na veřejnosti. Dále jsem řekla, že nejsem v KSČ, takže nemám povinnost se jim zpovídat. Vyhodili mě z práce. Na podzim toho roku jsem se vdala a brzy se mi narodila první dcera. Nijak jsme neskrývali naši nechuť k režimu, ale až do roku 1977 jsme žili celkem normálním životem rodiny se dvěma malými dětmi.“

Sledovali dění kolem Charty 77 a po smrti filozofa Jana Patočky navštívili v Praze Pavla Kohouta s tím, že mají zájem o přístup k samizdatové tvorbě. Ten je odkázal na své brněnské přátele a seznámil je se spisovatelem Janem Trefulkou. Půjčovali si od něj knihy a Drahomíra je začala přepisovat. Díky ekonomické škole to uměla „všemi deseti a naslepo“. Státní bezpečnost rodinu pravděpodobně delší dobu sledovala. Manžel Drahomíry jezdil jako opravář domácích přístrojů po kraji. Doma měl malý sklad náhradních dílů, aby nemusel kvůli každé maličkosti zajíždět do podniku. V březnu roku 1980 do jejich domu ve Starém Mlýně vpadla Státní bezpečnost a pod záminkou, že Jan rozkrádá majetek v socialistickém vlastnictví, u nich provedla domovní prohlídku. Rozkrádání majetku se nepotvrdilo, ale našla se u nich režimem zakázaná literatura.

„U nás se nezamykalo, takže estébáci rovnou vlítli dovnitř a já neměla čas schovat rozepsané knihy. To mi později manžel hodně vyčítal, že jsem nebyla opatrnější. Knihy označili za nepřátelské režimu a Jana obvinili z přípravy trestného činu pobuřování. Odvezli ho do Bohunic do vazby, kde strávil čtyři měsíce. Mě vyšetřovali na svobodě.“ Zhruba po dvou měsících obvinili vyšetřovatelé ze stejného činu i Drahomíru. Opakovaně byla podrobována mnohahodinovým ponižujícím výslechům na StB. Akci proti ní vedli příslušníci tajné policie pod krycím jménem „Mlynářka“.

„Hrozné bylo, když se toho musel zúčastnit i můj pětiletý syn Jan. Zoufale se mě držel, když na mě řvali. Bylo jich v místnosti několik a pokládali mi otázky. Já jsem podle rady mého obhájce neodpovídala. Někteří z nich odešli, jiní zůstali a střídali se ve výslechu. V jednu chvíli byl malý Honzík už tak unavený a vyděšený, že začal neartikulovaně ječet. To mě vyděsilo, protože jsem vůbec nevěděla, co se s ním děje. Měla jsem o něj velký strach,“ vypráví i po letech stejně rozrušená paní Drahomíra. Také jí řekli, že ze školy přivezou i její dceru Mirku. Pohotově jim odpověděla, že pokud to udělají, obviní je z únosu dítěte, protože jim k tomu nedává souhlas.

„Jednou mě předvedli k výslechu na StB a obě mé děti odvezli na místní národní výbor. Paní předsedkyně jim tam uvařila čaj a malý Honzík řekl sestře: ‚Miri, ten čaj nepij, co kdyby nás chtěli otrávit!‘ Takhle byl nucen uvažovat už v tomhle věku.“

Drahomíra Šinoglová byla 30. září 1980 Okresním soudem ve Znojmě uznána vinnou spácháním přípravy k trestnému činu pobuřování a byl jí uložen nepodmíněný trest v trvání jednoho roku. Obhájce JUDr. Ján Čarnogurský podal proti tomuto rozsudku již 4. listopadu 1980 šestistránkové odvolání, v němž navrhoval zrušení rozsudku. Krajský soud v Brně odvolání zamítl a rozsudek se stal pravomocným. Od té doby se Jan s Drahomírou pokoušeli odkládat nástup výkonu trestu. Mladá maminka byla tehdy čerstvě těhotná, ovšem nemohla to ještě prokázat. Soud nechtěl žádná potvrzení lékaře uznat. Začala se tedy skrývat. Nakonec se jejímu obhájci JUDr. Čarnogurskému podařilo docílit u Okresního soudu ve Znojmě odklad nástupu výkonu trestu o 6 měsíců po porodu.

„Nejhorší to bylo 1. března 1982, na ten den nikdy nezapomenu. Bez jakékoli předchozí výzvy k nástupu výkonu trestu mě násilím odvlekli z domova. Mému nejmenšímu synovi bylo v té době jen 6 měsíců. Měla jsem zrovna hnisavou angínu a manžel s ním jel na očkování. Když se vrátil a odcházel do práce, z legrace jsem mu řekla: „Tak ahoj za rok.“ To jsem nemohla tušit, že si pro mě za chvíli přijdou.“ 

Opět totiž požádala z důvodu nemoci o odklad, ale ten už jí nedali. Estébáci počkali za vsí, až Jan odjede, a vlítli do domu. Bylo jich tolik, že potřebovali šest aut. Drahomíra zamkla všechny dveře a schovala se v podkroví. Všechny dveře postupně vylámali a chtěli jí vzít syna z náručí. Ani jí nedovolili připravit mu lahvičku mléka a nachystat plenky. Dovezli si dvě paní z odboru péče o děti, které jí chlapce vzaly. Jí samotné nasadili pouta.

„Celých 15 dnů v Bohunické věznici jsem neměla žádné zprávy, co se s malým Pavlíkem stalo. Jestli je u manžela, nebo ho odebrala sociálka. Pak nás převáželi autobusem do jednotlivých věznic k výkonu trestu. Na autobusu byl absurdní nápis „ZÁJEZD“. Mě vezli do Opavy. Manžel si zjistil, kdy tyto transporty obvykle odjíždějí, a čekával na silnici. Jednoho dne se dočkal. Seděla jsem v tom „zájezdovém“ autobuse tak, abych viděla na silnici. Zahlédla jsem naše auto a v něm manžela i malého Pavlíka. To mě velmi uklidnilo, že jsou všechny tři děti doma!“

Přestože prostřednictvím Jána Čarnogurského požádala o prezidentskou milost, nedoufala, že se domů dostane dřív než za rok. Do poslední chvíle jí neřekli, jak to dopadlo. Přinesli jí civilní šaty a ona se domnívala, že ji opět přesunou jinam. Bachařka jí řekla, že ji odvezou do Ostravy. Posadili ji do auta a převezli k mužské části věznice. Tam bylo ředitelství. Po dvou hodinách čekání ji odvedli k náčelníkovi. Podíval se na ni a řekl: „Krásko, ty máš takové štěstí, že ti prezident republiky udělil milost. Zatím to nemám písemně, ale telefonicky jsem si to ověřil, takže tě pustíme. Tady nám podepiš, že jsme s tebou slušně zacházeli.“ Podepsala, jinak by se domů nedostala.

Ani po propuštění jim Státní bezpečnost nedala pokoj. V rámci známé akce s krycím názvem „Asanace“ se snažili, aby se rodina Šinoglových vystěhovala do zahraničí. Nakonec se rozhodli to udělat. Jan Šinogl rozprodal sbírku svých starších aut i vybavení domácnosti, Rakousko jim udělilo politický azyl. Vše se zadrhlo na prodeji jejich rodinného domku. Místní národní výbor prodej nepovolil a manžel prohlásil, že jim ho zadarmo nedá, aby se tam rozvaloval nějaký bolševik. Z vystěhování sešlo, Rakušanům se omluvili a zůstali v republice.

„Dlouhodobý tlak ze strany StB nám všem pořádně pocuchal nervy. Nemohli jsme se dostat zpět do normálního rytmu života. Manžel se zcela uzavřel do sebe a po pěti složitých letech jsme se rozvedli. Tak se jim nakonec povedlo zničit nám zdraví i manželství,“ uzavírá svůj příběh statečná žena a matka, jíž komunistický režim dramaticky změnil celý život.

Odvolání