Elegantní katolík

Vypravili jsme se do Bratislavy. A ještě cestou v Břeclavi přibrali do vozu Drahomíru Šinoglovou, jejíž kauza byla začátkem osmdesátých let poslední kapkou, která rozhodla o vyloučení Jána Čarnogurského z advokacie. Parkujeme v centru města a pan doktor nás s úsměvem vítá ve své kanceláři. S paní Drahomírou se po převratu nevidí poprvé, ale stejně se dojatě obejmou. Na stole voní káva a Ján Čarnogurský vzpomíná na to, jak složitě se dostával k právnickému vzdělání. Díky svému otci, který se politicky angažoval za Slovenského štátu, to neměl vůbec jednoduché. Aby vůbec získal maturitní vysvědčení, musel jít mimo Bratislavu a studoval v Kežmaroku. Ještě ho poté čekala odbočka přes Vysokou školu technickou a její stavební fakultu, ale nakonec se na vytoužená práva dostal. Měl štěstí, že zrovna nastalo politické uvolnění, které skončilo po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy.

„Po čtvrtém ročníku studia jsme museli během prázdnin absolvovat závěrečné vojenské soustředění. My jsme jej měli v srpnu 1968 v Mariánských Lázních. Tam jsem tehdy prožil příchod spřátelených vojsk. Naše jednotka nebyla vyzbrojená, takže odpor nepřicházel v úvahu. Hned nás propustili do civilu. Složitě jsem se dopravil do Prahy, vlaky totiž moc nejezdily. V Praze se schylovalo k masakru, všude byly tanky, ruští vojáci seděli za kulomety, jen to zmáčknout. Čelní představitelé tehdy vyzývali občany, aby se nenechali vyprovokovat. Přesto bylo dost obětí.“

Od roku 1969 byl Ján Čarnogurský koncipientem v Advokátní poradně v Bratislavě. Tam ho také zastihly o pár měsíců později prověrky, které měly negativní morální dopad na celou společnost. V podstatě byli všichni občané postaveni před volbu, zda mají zradit své přesvědčení a vlast, nebo přijít o místo. „V září 1970 probíhaly stranické prověrky, což se mě netýkalo, protože jsem nebyl členem KSČ. Později začali prověřovat i nestraníky. Prověrková komise měla vlastně jen jednu otázku: Jak se díváte na vstup spřátelených vojsk? Zda to považuji za okupaci, nebo za pomoc. Dlouho jsem přemýšlel, jak odpovím. Velmi mi v tom uvažování pomohlo studium logiky na právnické fakultě. Řekl jsem toto: „Ještě za Dubčekova vedení oficiální média šířila názor, že zásah vojsk byl nevyhnutelný pro záchranu socialismu. Řekl jsem, že taková logika byla nesprávná. Nevím, jestli to bylo na tu komisi příliš komplikované, nebo nechtěli za každou cenu všechny vyhodit. Zkrátka jsem prošel a mohl zůstat v advokátní poradně č. 1 v Bratislavě. Sekretářka, která později pracovala pro mě a byla  tehdy zapisovatelkou u prověrkové komise, mi ocitovala výrok jednoho z jejích členů: Z toho bude jednou vedoucí poradny!“

To by bez stranického průkazu samozřejmě nešlo a členství v komunistické straně nepřicházelo v úvahu. Po dvou letech koncipování Ján Čarnogurský vykonal advokátní zkoušky a začal pracovat jako advokát. Jako praktikující katolík se brzy stal vyhledávaným advokátem věřících. „Mezi mými kauzami byl třeba případ učitelky, kterou někdo udal, že chodí do kostela. Nebo případ jiné, která přihlásila své děti na nepovinné náboženství. To tehdy stačilo na výpověď. Stejné to bylo i u lékařů. Třeba u běžných sekundářů to tolerovali, ale když viděli primáře v kostele, byl konec. Vzpomínám si i na případ, kdy se prověrková komise zeptala mladého věřícího vědeckého pracovníka, špičkového matematika, zda zastává marxistický světový názor. On na to odpověděl, že zastává vědecký světový názor. A letěl.“

Náboženské řády byly zakázané, ale přesto tajně existovaly. Občas udělala Státní bezpečnost u někoho domovní prohlídku, ale většinou to nekončilo obviněním. Obhajobami v těchto případech se stával doktor Čarnogurský známějším. Mezi klienty se rozšířilo, že je ochoten brát i kauzy tohoto typu. Postupně k tomu přibyly i trestní věci. „Například dva katoličtí kněží rozmnožili text Charty 77 a poslali jej asi dvaceti dalším kolegům. Jenže to udělali tak nešikovně, že všech dvacet dopisů odcházelo z hlavní pošty a státní bezpečnost je zachytila. Obvinění kněží přišli za mnou a pověřili mě obhajobou. Poslal jsem vyšetřovateli dopis, že mám plnou moc, aby mě zval k případným dalším úkonům. Doneslo se mi, že někdo z těch estébáků měl prohlásit, že ‚ten Čarnogurský jejich práh nepřekročí‘. A skutečně, dlouho se nic nedělo a po dvou letech to odložili. Jen je zbavili státního souhlasu, takže nesměli vykonávat kněžskou práci.“

V Žilině soudili tajného mnicha obžalovaného z trestného činu maření dozoru nad církvemi. Pracoval v civilním zaměstnání, ale byl jezuitou. K soudu přijel inkognito a v civilních šatech i představený jezuitů na Slovensku. „Ten jezuita řídil auto, kterým jsme jeli společně k okresnímu soudu. Když zjistil, že nás StB sleduje, zahájil honičku jako v nějakém v americkém filmu. Setřást sledující se mu bohužel nepovedlo, ale kličkovat žilinským uličkami se šéfem jezuitů za volantem, byl pro mě neskutečný zážitek,“ vzpomíná po letech doktor Čarnogurský.

Přes jednoho z bývalých klientů se seznámil i se svojí osudovou klientkou Drahomírou Šinoglovou. Její příběh tvoří samostatnou kapitolu této knížky. Je však natolik spjatý s osudem Jána Čarnogurského, že je třeba jej krátce zmínit i zde. „Pro obhajobu paní Šinoglové jsem použil Všeobecnou deklaraci lidských práv, kterou ČSSR ratifikovala v roce 1975 a později vyšla i ve Sbírce zákonů. Podle ní musejí být kumulativně splněny dvě podmínky, aby bylo možné vyloučit běžné šíření informací. Jednak to musí povolovat zákon a zároveň to nesmí být proti veřejnému pořádku. Takže i kdybychom připustili, že to bylo v rozporu se zákonem, tak proti veřejnému pořádku to nebylo zcela jistě. Tím jsem argumentoval. Citoval jsem i knihu Viktora Knappa „Filosofické problémy socialistického práva“. Nebylo to nic platné, v prvním stupni byla odsouzena. Podali jsme odvolání a estébáci zajistili u odvolacího soudu plnou soudní síň pravověrných soudruhů, aby se tam nevešli ani rodinní příslušníci Drahomíry. I vyšší instance rozsudek potvrdila. Pak jsme se dlouho snažili oddálit nástup trestu. Drahomíra byla těhotná, tak se odklad povedl, nakonec ji stejně do výkonu trestu dostali.“

Když dostala Drahomíra Šinoglová milost od prezidenta Gustáva Husáka, napadlo pana Čarnogurského, jestli si soudruh prezident přece jen nevzpomněl na to, že mu jeho otec za války opakovaně pomohl z kriminálu. To už zjistit nelze, ale takto vzpomíná na událost, která mu úplně změnila život. „Když mě Husák 10. prosince 1989 jmenoval prvním místopředsedou federální vlády a já skládal do jeho rukou slib, bylo to jen pár dní po tom, co mě pustili z basy, tak mi na Hradě řekl: „Ale já tě zavřít nenechal. Že by přeci jen měl nějaké svědomí?“

Ale to jsme mnoho let přeskočili a tak se musíme po dobrém obědě v příjemné bratislavské restauraci opět vrátit v čase zpátky.

„I po roce 1981, kdy mě vyhodili z advokacie, jsem pokračoval ve své práci jako tzv. obecný zmocněnec. Kromě jiného jsem pomáhal i Stanislavu Devátému, kterého tenkrát vyhodili z JZD Slušovice. Hájil jsem i Tibora Böhma, pozdějšího generálního prokurátora ČSFR. Těch případů bylo hodně. Formálně jsem ovšem nesměl vykonávat žádné právnické zaměstnání. I mojí bývalí kolegové mi pomáhali hledat práci. Alespoň podnikového právníka, ale ani to nešlo. Nastoupil jsem tedy do Doprastavu jako řidič, protože jsem nemohl zůstat bez místa.“

Přesunuli jsme se do bytu Čarnogurských na kraji Bratislavy. Jeho manželka se také srdečně vítá s Drahomírou a nabízí nám kávu a něco k ní. Jsou spolu s Jánem od mládí, vychovali čtyři úspěšné děti. Na první pohled je vidět, že tady je vzájemná úcta a tolerance doma. Pan doktor nám ukazuje jednu ze svých biblí, kterou měl s sebou v roce 1989 v kriminále. Asi tady někde pramení jeho neuvěřitelná vyrovnanost, klid a laskavý úsměv. Říká, že se za  komunistů nikdy nebál, vždycky dělal to, čemu věřil. Bojoval za své klienty a za pravdu. Říká to, jako by to bylo něco samozřejmého a my mu věříme.