Příliš mnoho stranického tisku škodí
Petr Cibulka, brněnský disident a signatář Charty 77, seděl ve vězení. Byly zrovna Velikonoce, a tudíž tři dni volna. Odsouzení mohli tehdy mít u sebe na cele maximálně troje noviny a jeden časopis. Cibulkův vychovatel mu výjimečně povolil sedmery noviny a asi tři časopisy. Byly to především teoretické komunistické časopisy jako například „Nová mysl“ apod. On si v nich podtrhával a studoval tímto způsobem bolševismus. Jiní dva bachaři neměli o těch svátcích asi co dělat a proto kontrolovali cely. Přišli také k Cibulkovi, uviděli plno novin a časopisů a ptali se ho, jak to, že jich má tolik. Cibulka tvrdil, že to má od svého vychovatele povolené. Oni, že se s ním nebudou bavit a chtěli mu je sebrat. Začali se o ně strkat a jednomu příslušníkovi spadla čepice. Následně Cibulku soudili za útok na veřejného činitele. Tím vznikla pikantní situace: Petr Cibulka byl u Okresního soudu v Plzni vlastně souzený za četbu a studium stranického tisku.
Jeho tehdejší obhájce JUDr. Milan Hulík vzpomíná: „Navrhl jsem svědectví jeho vychovatele a on dosvědčil, že mu tisk povolil. V další otázce jsem se ho ptal: ‚Pane vychovateli, když odsouzený studuje stranický tisk, nechme teď stranou, jestli to měl povolené nebo ne, a studuje ve větším rozsahu, než je povoleno, považujete to za něco negativního?‘ A on samozřejmě odpověděl, že ne, právě naopak.“
Tak se stalo, že Okresní soud v Plzni Cibulku zprostil obžaloby z útoku na veřejného činitele. To bylo něco! Na hlasu Ameriky to komentoval Ivan Medek slovy: „Charta 77 není jen Chartou poráženou, ale taky Chartou vítěznou!“ Informoval, že u Okresního soudu v Plzni probíhal proces s Cibulkou, jmenoval advokáta Dr. Hulíka a protože někdo tajně natočil jeho závěrečnou řeč, tak ji pustil. Hlas Ameriky, Svobodná Evropa – všechny „štvavé“ vysílačky ji odvysílaly. Samozřejmě podtrhly tu absurditu, že šlo o stíhání za studium stranického tisku.
„Prokurátor se odvolal, ale já jsem to mezitím rozmáznul,” vzpomíná dále Milan Hulík. „Poslal jsem závěrečnou řeč Aničce Šabatové a ta ji přes nějakého diplomata dostala na Západ. Ocitovaly ji všechny přední západní noviny. Že v Československu jsou souzeni lidé už i za četbu stranického tisku. Byla to naprosto absurdní situace. Já to ještě všechno podal tak, že klient se snažil studiem stranického tisku dopátrat pravdy o marxisticko-leninském učení, protože v rámci své nápravy a sebevýchovy došel k názoru, že jeho dosavadní antikomunistické smýšlení bylo chybné!“
Absurdní soudní řízení pokračovalo: „U Krajského soudu v Plzni se konalo odvolací řízení. Při soudech s disidenty býval obvykle na místě anton a všude pobíhali esenbáci se psy. Přijel jsem tenkrát k budově, tam nebyl jediný anton, žádná ostraha, nic. Sedím na chodbě, čekám, až otevřou jednací síň a v tom už vedli Cibulku. Na chodbě byli jeho kamarádi disidenti, kteří mu podávali ruce, dokonce mu dali i pomeranč. Bachaři jen stáli, nikomu nebránili. Normálně se taková přelíčení konala v nejmenší jednací síni, kam schválně posadili pět zapisovatelek a veřejnost tam nepustili. Tentokrát to bylo ve velké jednací síni, všechny disidenty tam pustili. Já měl pocit, že došlo k převratu! Někteří diváci měli igelitové tašky. Předseda senátu řekl: ‚Pojďte sem všichni s těmi taškami a nechte si je zkontrolovat, já se dnes večer nechci slyšet ze Svobodné Evropy.‘“
Odvolání prokurátora bylo zamítnuto. Ivan Medek z Hlasu Ameriky jásal, že Charta 77 zvítězila. To byl snad jediný případ, kdy byl disident osvobozen. „Později jsem se dozvěděl, že o tom jednalo samo politbyro, protože nevěděli, co s tím, když se to takhle mezinárodně rozmázlo. Tam už dávno nešlo o shození čepice a strčení do bachaře, ale o to, proč ta strkanice vznikla,“ vzpomínal Milan Hulík.
To byla jedna z mála vítězných obhajob v politických procesech té doby. Jinak to v procesech s disidenty bylo předem jasné. Advokát sloužil hlavně jako spojka, nosil informace a zprávy do věznice a ven. Někdy se mu podařilo předat klientovi nějakou čokoládu nebo cigarety. Na rozdíl od padesátých let už neexistoval seznam advokátů, kteří směli obhajovat. Existoval jen seznam advokátů, kteří mohli obhajovat v procesech, kde figurovala špionáž, ale seznam na jiné procesy s odpůrci režimu nebyl.