Zpověď pistolníkova 

Čas od času se objeví tvrzení, že JUDr. Milan Hulík spolupracoval s komunistickou tajnou policií. Na webové stránce jsou při tom každému dostupné registry svazků StB, kde je jasně uvedeno, že byl vždy pouze sledovanou osobou. Jejich studium je patrně pro tyto pomlouvače příliš velkou námahou. Nejčastěji se odvolávají na „zasvěceného“ znalce StB a jejích spolupracovníků Petra Cibulku, který doktora Hulíka řadí do jakési vysoké kategorie spolupracovníků, která doposud nebyla definovaná. Jeho jediným argumentem je fakt, že byl Milan Hulík držitelem zbrojního pasu – a ten by mu přeci nevydali, kdyby s nimi nebyl za dobře.

Doktor Hulík nad těmito tvrzeními jen pokrčí rameny: „Zbrojní pas jsem skutečně získal asi dva roky před pádem komunistického režimu. Je to absurdní příběh dobře dokumentující rozklad tehdejšího komunistického režimu,” začíná pomalu vyprávět příběh zbrojního pasu, který tak leží v žaludku některým jeho oponentům. „Jeden kolega advokát mi v roce 1987 ukázal své dvě legálně držené pistole. Když viděl můj zájem a zároveň smutek, že já bych si je dovolit nemohl, slíbil mi, že mi zbrojní pas obstará. Bude mě to prý stát dvě lahve whisky. Upozornil jsem ho, že jsem ‚třídní nepřítel‘, táta byl deset let ve vězení a bratr je zrádný emigrant. ‚Na to si tady na Kladně nehrajeme, přivez whisky a uvidíš‘, odpověděl on. Tak jsem ji přivezl a jeli jsme k nějakému Jardovi. Jarda byl majorem StB, mistr republiky ve střelbě z pistole. Kromě střelby jej nic jiného nezajímalo, ani povinná politická ideologie. Jako předseda střeleckého oddílu mi vystavil osvědčení, že jsem držitel II. výkonnostní třídy a k dosažení I. třídy doporučil cvičné střelby s vlastní pistolí. Byl to tak „kovaný“ estébák, že když jsem mu řekl, že si vyměním klasické terče za portréty komunistických pohlavárů, aby se mi lépe mířilo, tak ho to pobavilo. Pokládal jsem to všechno za pouhou fantazii, ale obstaral jsem si nutné potvrzení od lékaře, doporučení  zaměstnavatele a z legrace jsem o vydání zbrojního pasu opravdu požádal. Ke svému překvapení jsem jej obdržel včetně povolení  k nákupu pistole. Nemohl jsem tomu uvěřit. Já, obhájce disidentů a element, který při cestě za bratrem do Mnichova tajně navštívil Rádio Svobodná Evropa. Majoru Jardovi jsem se revanšoval obstaráním německých marek pro jeho syna, člena žákovského hokejového oddílu, který se chystal do Švédska. Ke svému překvapení jsem po převratu zjistil, že StB o vydání zbrojního pasu patrně vůbec nevěděla. Prostě neuvěřitelný socialistický zmatek, nebylo divu, že se za dva roky na to režim zhroutil.“  

Hulíkovi pomlouvači si mohou prostudovat signální svazek vedený tajnou policií v letech 1974–1978 pod krycím názvem „Čtenář“. Svazek se zachoval, zatímco druhý svazek, vedený v kategorii prověřovaná osoba v polovině osmdesátých let pod krycím názvem „Advokát“, byl podle záznamu v registru svazků údajně zničen (v archivu se nedochoval). Z dochovaného svazku vyplývá, že bylo připravováno Hulíkovo vyhození z právnické fakulty, které se nepodařilo jen díky amnestii po zvolení Gustáva Husáka prezidentem. Stejně tak se dočtou o Hulíkově postihu kvůli obhajobám disidentů, a to přesto, že tyto obhajoby byly v souladu se zákonem o advokacii, jako každá jiná obhajoba, neboť zákon nečinil rozdílu mezi obhajobou vraha a disidenta.

„Povinností advokáta je obhajovat každého klienta, který ho o obhajobu požádá. Odmítnout může jen tehdy, je-li pracovně přetížen, nebo pokud klient nesloží zálohu za obhajobu, což v případě mých obhajob disidentů nepřipadalo v úvahu, neboť jsem si jako člen advokátní poradny vždycky dokázal vymyslet důvody, pro které mi vedoucí advokátní poradny povolil obhajobu zadarmo.“

K Petru Cibulkovi doktor Hulík dodává: „Obhajobu Petra Cibulky jsem přijal na žádost Aničky Šabatové v době, kdy ho nikdo obhajovat nechtěl. Jezdil jsem za ním do věznice v Minkovicích a několikrát jej obhajoval. Bohužel se nedávno v televizi vyjádřil v tom smyslu, že prakticky každý kromě něj spolupracoval s StB, a to včetně mě. Svá tvrzení opírá pouze o fakt, že jsem měl zmíněný zbrojní pas.“ 

Archivy jsou již mnoho let přístupné všem – pokud by tedy nějaký důkaz Hulíkovy spolupráce existoval, tak se byl již dávno našel. 

Vraťme se ale ještě jednou k Hulíkově pistoli: „Své pistole jsem si nejen na střelnici náramně užíval. Vedoucímu naší advokátní poradny a zároveň předsedovi základní organizace KSČ v Městském sdružení advokátů jsem je ukazoval se slovy: ‚Vidíš, Vláďo, tobě strana svěřila rudou knížku a mně pistoli.‘ Zíral na ně úplně v šoku, protože jemu stejnou žádost o vydání zbrojního průkazu před rokem zamítli. To už nebyl jen socialistický bordel, ale rudý blázinec.“ 

S pistolí projel doktor Hulík v létě 1989 i přes hranici do Německa. Přišel s ní za ředitelem českého oddělení Rádia Svobodná Evropa Karlem Kašpárkem, kterému pravidelně vozil rozsudky disidentů, které obhajoval. Když ji viděl, tak asi o něm zapochyboval i on. Teprve když ho několik kolegů přestalo zdravit a rozšířila se fáma o jeho spolupráci s StB, tak si uvědomil, že to se svým chlubením s pistolí asi trochu přehnal. „To jsem tehdy nevěděl, že to budu jednou horko těžko vysvětlovat bratrům Mašínům, které jsem po převratu navštívil v USA. Patrně je nějaký dobrák přede mnou varoval. Snad nejlépe mou pistoli charakterizovala disidentka a moje klientka Jarmila Bělíková, když jsem ji přinesl na schůzi VONSu: ‚Pane Bože, my máme už i svoje vlastní fízly.‘“ 

Zatímco před každou cestou na Západ ležel několik hodin pod autem a do skrýše schovával rozsudky a jiné písemnosti pro pana Kašpárka, tak pistoli schovávat nemusel: „Byla to bláznivá, ale svým způsobem krásná doba. Napadlo by za komunismu někoho, že svoboda a demokracie k nám nepřijde ze Západu, ale ze SSSR?“

Zákaz výjezdu

„Kvůli bratrovi pořád zamítalo ministerstvo vnitra mé žádosti o výjezd. Poslal jsem tedy dopis ministrovi Jaromíru Obzinovi. Byl to obsáhlý rozklad o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a všechna jeho porušení. Asi za měsíc jsem dostal pozvánku do Bartolomějské číslo 7. Nechali mě záměrně hodně dlouho čekat v čekárně, aby mě znervózněli. Pamatuji si, že vedle mě seděl herec Rudolf Hrušínský, byl celý bledý, ani nevím proč. Přišel jsem nahoru, v místnosti seděli čtyři lidé a začali tím, že jsem prý požádal o přijetí u ministra vnitra. Přisvědčil jsem a zeptal se, který z nich je ministr vnitra. Odpověděli mi, že je ministr vnitra pověřil, aby tu věc se mnou vyřídili. Odvětil jsem, že jsem chtěl mluvit s ním, že oni pro mě nejsou kompetentní. Měli před sebou na stole pěkně tlustou složku.“

Takhle si zapamatoval Milan Hulík výslech, který následoval:

„Napsal jste, že chcete navštívit bratra v cizině.“

„Vy víte, že jsme se neviděli přes deset let.“

„Ale on odebírá knihy z emigrantských nakladatelství a dokonce vám jednu poslal.“

„Proč by mi nemohl poslat knihu?“

„Pojďme se dohodnout. My vás tam pustíme a vy nám v zájmu vašeho bratra, aby se nedostal do nějakého průšvihu, potom řeknete, s kým se tam stýká.“

„Myslíte, jako že bych práskal, ano?“

„Ale vůbec ne, prosím vás, nepráskal, vy byste vlastně tomu bratrovi pomohl, aby se nedostal do nějakého maléru.“ 

„Tak s tím tedy nepočítejte!“

Přesně jako ve filmu Kolja, nejdřív mluvil ten hodný a po něm nastoupil ten zlý.

„Co vy vlastně děláte?” 

„Přece víte, že jsem advokát. Víte, co dělá advokát?“

„Také by se třeba mohlo stát, že byste tím advokátem nebyl.“

„Jakou máte hodnost?“ 

On se zarazil, ale odpověděl: 

„Major, proč?“ 

„Podívejte se, pane majore, já jsem vyučený zedník a mám i stavební průmyslovku. Já se uživím vždycky, ale řekněte mi vy, co byste dělal vy, kdybyste nemohl dělat majora?“ 

„Proč bych nemohl dělat majora?“ 

„Může se něco stát, probudíte se a nebudete moct dělat majora, jak se uživíte? Umíte nějaké řemeslo nebo něco?“ 

Mlčel.

O mnoho let později měl možnost nahlédnout do spisu, který k němu tehdy StB vedla od roku 1974 několik let pod krycím názvem „Čtenář“. Nic případnějšího estébáci vymyslet nemohli, četba knih patří dodnes mezi nejvíce oblíbené činnosti Milana Hulíka. Zvolená kategorie pak znamenala, že se jednalo o sledování osoby, o které tajná policie měla již dostatek informací k tomu, aby mohla být případně postižena. V tomto svazku se Milan Hulík po roce 1989 dočetl, že jeden z těch čtyř u jeho výslechu byl tehdy psycholog a jeho rukou tam bylo připsáno: „Doktoru Hulíkovi bylo řečeno, že by nemusel pracovat jako advokát, na to odpověděl, že je vyučen zedníkem, má stavební průmyslovku a uživí se vždycky, takže existenční nátlak v jeho případě ztrácí smysl.“

Milan Hulík se usmívá a pokračuje: „To byl jediný nátlak, kterému jsem byl podroben. Musím přiznat, že jsem to za žádnou velkou statečnost nepovažoval, protože mým cílem bylo, když jsem byl ještě zedníkem, vystudovat vysokou školu humanitního charakteru. Toho jsem dosáhl, pak jsem si řekl, že už je mi jedno, co bude dál. Navíc jsem měl bratra v exilu, v Tübingenu, kde je velká univerzita. A já věděl, že když mě vyhodí z advokacie, tak půjdu za Danou Němcovou, podepíšu Chartu 77, nechám se vyexpedovat z republiky a budu studovat práva v Německu. Samozřejmě by mi bylo líto maminky. Tatínek byl deset let od roku 1958 do roku 1968 zavřený, chudák by si to musela zopakovat. Kromě toho už jsem tehdy měl malou dceru, to by bylo hrozné, kdybych ji nemohl vidět vyrůstat.“

Strach opravdu neměl, vzorem mu byl jeho otec, který toho musel za léta v kriminále vytrpět víc. Disidentům záviděl, že si můžou žít vlastním životem, že můžou říkat, co chtějí. Sice žili v jakémsi akváriu, ale záviděl jim, že se nemusí jako ostatní přizpůsobovat režimu. Že se nebojí, že jsou svobodní! Disidenti ho stále přesvědčovali, že je pro ně daleko užitečnější, když zůstane v advokacii, než když se nechá zavřít nebo vyhnat za hranice. Nakonec pochopil, že mají pravdu.

Zdaleka ne všichni byli takto odhodlaní: „Můj kolega v advokátní kanceláři převzal obhajobu disidenta Charlieho Soukupa. Jenže se bál. Měl totiž ten rok zažádáno o výjezdní doložku. Přišel za mnou a zeptal se, jestli mám ve čtvrtek v jednu hodinu čas, že mu termín koliduje s jiným. Ptal jsem se o co jde. Prý taková trestní věc. Vzal jsem to a až cestou v tramvaji otevřel spis. Karel „Charlie“ Soukup byl českým undergroundovým písničkářem. V roce 1980 se v devětadvaceti letech stal členem kolektivu mluvčích Charty 77. Za svoje texty byl ve stejném roce odsouzen na deset měsíců do vězení: „Koukal jsem překvapeně, že je to proces s Charliem Soukupem. Nevadilo mi to. Když jsem se pak vrátil do kanceláře, zjistil jsem, že ten nejmenovaný kolega byl celou dobu v kanceláři, žádnou kolizi neměl. Prostě se lekl, že by nemusel dostat výjezdní doložku. Nechtěl, aby se o něm mluvilo.“

Vedení české advokacie se k advokátům, co zastupovali nepřátele režimu, chovalo velmi dobře. Pouze v regionálních sdruženích měli někteří advokáti problémy, ale mimo Prahu bylo těch obhajob strašně málo. Disidenti byli koncentrovaní především v hlavním městě. Je znám případ, kdy bylo Ústředí české advokacie v jedné politické věci požádáno o to, aby zbavilo jednoho advokáta mlčenlivosti – výsledkem bylo, že nevyhovělo. Pokud se podařilo zjistit, nikdo nikdy zbaven mlčenlivosti nebyl.