VZPOMÍNKY – Milan Hulík očima Františka Stárka 

Advokáti mluví velmi rádi o svých kauzách. Hlavně o těch, ve kterých se jim dařilo. Podle jejich vyprávění se však kvalita advokáta nedá poznat. I oni totiž, stejně jako myslivci, mají svojí „advokátní latinu“. Pokud to tedy bylo možné, setkali jsme se přímo s jejich klienty a nechali je zavzpomínat na své obhájce.

Jedním z dlouholetých klientů JUDr. Milana Hulíka byl i František Stárek, bývalý šéfredaktor samizdatového časopisu VOKNO, signatář Charty 77, několikrát vězněný disident. Zastupoval jej od konce roku 1981. Na svá disidentská léta a dlouhodobou spolupráci s JUDr. Hulíkem vzpomínal s jiskrou v oku a o svém několikerém věznění vyprávěl s úsměvem: „Narodil se v Plzni. V roce 1968 jsem se ještě jako student Střední průmyslové školy hornické v Duchcově zapojil do studentského hnutí Unie středoškoláků a učňů. Nechal jsem si narůst dlouhé vlasy a začal mít problémy. Nedostal jsem doporučení ke studiu na vysoké škole a bylo jasné, že studovat dále nebudu.“

V roce 1973 se František Stárek přestěhoval do Prahy a začal se pohybovat v okruhu vznikajícího undergroundu. Tehdy začal používat přezdívku Čuňas, pod kterou je znám dodnes. V roce 1976 byl poprvé odsouzen, a to hned v jednom z nejznámějších politických procesů té doby známém pod jménem „Plastic People“. Jeho nezákonná činnost spočívala podle rozsudku Krajského soudu v Plzni v tom, že „dne 13. 12. 1975 v Přešticích obžalovaný Karel Havelka po dohodě s Ivanem Jirousem a dalšími osobami společně s obžalovaným Miroslavem Skalickým zorganizovali a umožňili veřejné vystoupení Ivanu Jirousovi, Karlu Soukupovi a Svatopluku Karáskovi, ke kterému jim pomohl rozeslat pozvánky obžalovaný František Stárek, na kterém pak účinkující uváděli písně a texty s vulgárními výrazy a obsahem, který znevažoval společenské morální zásady“. Okresním soudem Plzeň-jih byl v červenci 1976 odsouzen za výtržnictví k nepodmíněnému trestu osmi měsíců, Krajský soud v Plzni v září 1976 rozsudek zmírnil a odsoudil jej k podmíněnému trestu čtyř měsíců. Ve vazbě však již strávil půl roku.

Právě zadržení členů hudebních skupin The Plastic People of the Universe a DG 307 a několika jejich přátel a následné soudní procesy s nimi byly jedním z podnětů vzniku neformální občanské iniciativy známé pod názvem Charta 77, která kritizovala tehdejší státní moc za nedodržování lidských a občanských práv.

František Stártek vzpomínal na chvíli, kdy se o připravovaném vystoupení dozvěděl: „Moji přátelé koupili děsnou ruinu v okrese Děčín a žili tam jako komuna. Často jsem k nim jezdil. Na Silvestra 1976 tam za námi přijel Václav Havel s Jiřím Němcem a Věrou Jirousovou a  přivezli Chartu, která se tam na Nový rok 1977 podepisovala. Celý rok 1977 jsem se pak věnoval aktivitám spojeným s distribucí Charty mezi lidi.“ Reakce vlády na Chartu 77 byla hysterická. Deník ÚV KSČ Rudé právo ji označil za „protistátní, protisocialistické, demagogické a hanlivé psaní“, její signatáře nazval „ztroskotanci a samozvanci“ či „věrnými služebníky a agenty imperialismu“. Řada chartistů byla vyhozena z práce, jejich dětem nebylo povoleno studovat, přišli o řidičské průkazy a někteří byli přinuceni vystěhovat se na Západ, jiní byli zadržováni StB, někteří byli mučeni, souzeni a vězněni. „To byl pro mě moment, kdy jsem si uvědomil, že musím mít svého advokáta. Stahovala se mračna, už několik lidí přiznalo, když jim na fízlárně kroutili uchem, že jsem to byl já, kdo jim dal podepsat Chartu. Vypravil jsem se tedy do Teplic do advokátní poradny a řekl jim na rovinu: ‚Jsem chartista, možná půjdu sedět, potřeboval bych advokáta, kterému podepíšu plnou moc.‘“

Vedoucí teplické advokátní poradny mu řekl, že na tyhle případy tam mají Zdeňka Svobodu. Ten s ním hned sepsal plnou moc a řekl: „Vy už víte jako to chodí, vy už jste ve vazbě byl, rovnou jim nahlašte, že máte svého advokáta.“ Ovšem v roce 1979 začal František Stárek vydávat samizdatový časopis Vokno. Dne 10. listopadu 1981 byl zatčen a umístěn do litoměřické vazební věznice.  Vešel na celu a uvnitř seděl v teplákách jeho advokát Zdeněk Svoboda. „Ušili na něj boudu,“ vzpomíná František Stárek. „Aby se ho mohli zbavit, poslali za ním provokatéra, který mu dal nějaké peníze. Jakmile odešel, vlítli tam. Měli i čísla bankovek. Dodnes není jisté, jestli to neschytal jen kvůli mně.“ 

Obhájce Stárkovi tentokrát musela sehnat manželka. „Tehdy jsem se poprvé setkal s Milanem Hulíkem. Manželce ho doporučila Dana Němcová. Když za mnou přišel poprvé, férově mi řekl: „Udělám, co se dá, ale neumím udělat zázraky.“ Odpověděl jsem, že ani nečekám, že mě dostane na svobodu, že hlavně potřebuji, aby byl tykadlem mezi mnou, mou rodinou a přáteli.“

František Stárek s manželkou měli vymyšlenou cestu, jak dostávat motáky do basy, ale cestu ven zatím neměli. Tu začal zajišťovat právě Milan Hulík. Tlak režimu na Chartisty sílil. Vrcholila estébácká akce s příznačným názvem „Asanace“, jejímž cílem bylo vyštvat režimu nepohodlné občany z republiky. Represe nabývala takových rozměrů, že tehdejší mluvčí Charty 77 chvíli uvažovali o pozastavení její činnosti. Za této situace vynášel JUDr. Milan Hulík Stárkovy motáky s poznámkami k dění ve společnosti. Fungovalo to perfektně a naplnilo přesně to, co vězněný chartista potřeboval.

„Už jsme kvůli vydávání ilegálního časopisu Vokno seděli rok ve vazbě a oni pořád neměli zákonného soudce. Původně se to mělo soudit v Teplicích, ale teplický soud to odmítl, prý tam máme spoustu kamarádů a přátel a přelíčení by vyvolalo nepokoje. Dali to soudci JUDr. Emilu Vaňáčkovi do Chomutova. Nemazal se s tím a do měsíce nás odsoudil. Tehdy jsem napsal: ‚Čtyři pátky trvalo, než to Vokno schytalo.‘“

Odsouzení předcházela Stárkova závěrečná řeč, ve které uvedl: „Když inkvizice dala upálit Jordana Bruna, neznamenalo to, že by se přestala točit zeměkoule. A tak ani rozhodnutí tohoto soudu nemůže zabránit existenci nezávislé kultury.“ Hulíkův kolega, advokát, který hájil Ivana Jirouse, se k němu naklonil a povídá: „Váš mandant je drzý, vidím to tak na dva a půl roku.“ A Stárek je opravdu dostal. Dne 9. července 1982 byl Okresním soudem v Chomutově uznán vinným trestným činem výtržnictví za to, že „organizoval přípravy zhotovování vydávání a rozšiřování nelegálního časopisu VOKNO, obsahující články s protispolečenskou a hrubě neslušnou tématikou.“

Hulík měl skvělou závěrečnou řeč. Argumentoval tím, že se jedná pouze o přestupek, jelikož obvinění vydávali nepovolenou tiskovinu. Zatímco prokurátor jim dával za vinu „hrubou neslušnost vůči společnosti“, což kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví. František Stárek si odseděl celý trest. Když se vrátil z vězení, začali se s Milanem Hulíkem stýkat jako přátelé. „Dohazoval jsem mu další disidenty, kteří potřebovali obhájce. V té době pořád někdo seděl,“ usmívá se při vzpomínka na tehdejší léta.

„Vokno jsme pochopitelně vydávali dál. Když se Magor vracel z výkonu trestu, už jsem ho vítal u brány s novým číslem v ruce. Milan Hulík se samozřejmě stal naším odběratelem. Uplynulo pět let a zase přišel průšvih. To už se psal rok 1989.“ Stárkovi tehdy bydleli v České Třebové, takže skončil ve vazební věznici v Hradci Králové. Necelý půlrok před tím, než tam dorazil, zemřel ve stejné věznici Pavel Wonka. „Podobně jako Petr Cibulka jsem měl problém s tím, že mi jeden z vychovatelů přestal dávat na celu noviny a časopisy. Vyhlásil jsem tedy, že zahájím hladovku. Při obědě se koukal sám náčelník, jestli budu jíst, nebo ne. Řekl jsem mu: ‚Přineste mi noviny, které mi přišly, a pak teprve budu jíst.“ Ustoupili a přinesli mi prádelní koš plný tisku.‘“

František Stárek i jeho tehdejší manželka Iva byli obvinění z pobuřování. Případ měl na starosti vyšetřovatel major Kvaš. „To byl poslední z dinosaurů, kteří zažili padesátá léta. Pořád ještě měl v kanceláři sochu Stalina i Dzeržinského. Když jsem mu řekl, že odmítám vypovídat, byl nepříčetný. Běhal po místnosti jako smyslů zbavený,“ směje se František Stárek při vzpomínce na vytočeného estébáka a popisuje další průběh výslechu.

„Jmenujte členy redakce Vokna.“

„Odmítám vypovídat.“

„To si dobře rozmyslete, pokud na tom budete trvat, dám vaši družku do vazby, vaše děti půjdou do děcáku a starší kluk do pasťáku v Králíkách. Máte na to čas do zítřka.“

V Králíkách byla v té době snad nejkrutější polepšovna, kde docházelo i ke zneužívání dětí a podobně. To byla opravdu moc těžká noc!

„Jakpak jste se vyspal? Trváte na tom, že nebudete vypovídat?“

„Ano, trvám.“

Soudruh major splnil to, co slíbil. Obvinil manželku Ivu z napomáhání, ale prokuratura mu vazbu nepovolila, byla vyšetřována na svobodě. Milan Hulík s ní jezdil z Prahy na každý výslech. „Ona se toho Kvaše hrozně bála.“ Nezapomněl na něj ani po revoluci. Společně s JUDr. Milanem Hulíkem na něj podali trestní oznámení. „Tohle už byla krutost přes čáru, tahat do toho moji rodinu. Dostal podmínku,“ dodává a je to snad poprvé, co se při vzpomínkách neusmívá.

I v tomto hlavním líčení jeho obhájce JUDr. Milan Hulík odvedl skvělou práci. „Měl závěrečnou řeč, která by se dala tesat do kamene. Později jsem mu napsal: Milý Milane, na tak malé okresní městečko, to byla příliš velká řeč. Škoda, že se nedochovala. Citoval i Gorbačova – prostě koncert.“

Ovšem ani Stárkova závěrečná řeč pronesená u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí v polovině roku 1989 nebyla k tehdejšímu komunistickému režimu příliš přátelská. Prorocká však nepochybně byla: „Z projevu pana prokurátora zavanul ledový vítr studené války. Naštěstí však o dalším politickém vývoji nebudou rozhodovat prokurátoři a majoři státní bezpečnosti. Těm se může podařit jen na čas blokovat pozitivní společenský vývoj. ... Nejvíce ze všeho bych si přál, aby probíhající vlna politických procesů byla již v této zemi poslední.“

Paní soudkyni JUDr. Janu Faifrovou řeč Františka Stárka, ani řeč jeho obhájce JUDr. Milana Hulíka podle očekávání moc nedojaly. Dne 28. června 1989 jej uznala vinným trestným činem pobuřování a odsoudila ho k nepodmíněnému trestu na dalších dva a půl roku. Trest si odpykával ve věznici v Horním Slavkově, odkud jej osvobodila Listopadová revoluce. Vězeňskou celu opustil 26. listopadu 1989 na základě amnestie prezidenta Gustáva Husáka.

„Jsem Milanovi za hodně vděčný.. Mockrát riskoval, že skončí na cele se mnou jako ten Svoboda. Byl oporou mně i mé rodině. Takhle si představuji advokáta!“