Ďáblův advokát

K nejvíce sledovaným procesům u Mimořádného lidového soudu v Praze patřilo přelíčení s někdejším knihkupcem Karlem Hermannem Frankem, který patřil mezi nejradikálnější politiky Sudetoněmecké strany. V roce 1935 se stal poslancem Národního shromáždění. Po okupaci českých zemí a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava působil jako státní tajemník Úřadu říšského protektora. V roce 1943 byl jmenován říšským státním ministrem pro Čechy a Moravu a nesl odpovědnost za mnohé oběti německé okupační vlády na československém území.

Kamillu Reslerovi byla Frankova obhajoba vnucena. Dne 15. března 1946 Mimořádný lidový soud v Praze Frankovi sdělil, že bude mít obhájce do šesti dnů, přičemž ustanovit mu jej měla Advokátní komora v Praze. Protože několik advokátů odmítlo dobrovolně tuto obhajobu převzít, určila komora nakonec jeho obhájcem Kamilla Reslera.

Resler byl do jisté míry vybrán náhodně. Dne 15. března 1946 se totiž nacházel v sídle komory a potkal na chodbě kolegy, se kterými debatoval o tom, kdo by měl být ustanoven Frankovým obhájcem. Na otázku, zda by to nechtěl být on, upozornil na okolnost, že jako náměstek kárného žalobce Advokátní komory je zproštěn obhajob z povinnosti a nemůže tedy být vybrán. Přesto jím byl ještě tentýž den ustanoven, proti čemuž se několik dní snažil bránit. Navrhl dokonce za sebe jiného advokáta – Jaroslava Stehlíka, který byl ochotný obhajobu převzít ze sympatií k Reslerovi. Jeho podnětům však nebylo vyhověno a Resler tedy byl nucen obhajobu převzít. Učinil tak mimo jiné i proto, že mu v případě odmítnutí hrozilo vyloučení z profesní komory. V reakci na tento postup se Resler alespoň vzdal úřadu náměstka kárného žalobce. Pro Reslera bylo typické, že své stížnosti vždy dotáhl až do konce. Se svou stížností týkající se tohoto ustanovení se Resler dostal až k Nejvyššímu soudu, který 19. února 1948 rozhodl, že se jedná o natolik výjimečnou obhajobu, takže bylo možné použít mimořádné postupy.

Na přípravu obhajoby měl nakonec Resler pouhé tři dny, přičemž za tuto dobu neměl ani šanci prostudovat celý spis. Přesto dokázal připravit velmi zajímavé teze obhajoby, ve kterých využil všechny možné argumenty, které bylo možné nalézt. Při této práci si sám stanovil určité nepřekročitelné hranice: V okamžiku, kdy po něm Frank chtěl, aby vypracoval námitky popírající legitimitu retribučních dekretů kvůli způsobu jejich přijetí, tyto námitky sice písemně vypracoval, ale dal je Frankovi, aby je soudu předal osobně. Pokud by je totiž přednesl jako advokát sám, jednalo by se podle Reslerova přístupu o porušení základních povinností československého občana.

Byl si vědom toho, že jeho argumenty nejspíše soud nepřesvědčí. Přesto se jako profesionál snažil hájit Franka naplno a využíval všech možností, které se naskytly. Jeho cílem bylo dosáhnout toho, aby následující generace mohly konstatovat, že Frankův proces byl skutečně spravedlivý. Zároveň si ale uvědomoval, že soudní senát bude muset najít cesty, jak každý z použitých argumentů vyvrátit.

Hlavním Reslerovým argumentem – jediným, o kterém se domníval, že má alespoň nepatrnou šanci na úspěch – byl odkaz na Frankův duševní stav v době války a apel na budoucí změnu vnímání nacismu v Německu. Argumentoval, že Frank nebyl duševně v pořádku a že se zúčastnil davového bludu, hitlerovského běsnění. Nacismus měl být chorobou celého národa, kterou nebylo možné vyléčit pouhou popravou několika vůdčích osobností. Naopak, pokud by si Němci měli opravdu uvědomit dosah svých zločinů, tak mělo být podle Reslerovy obhajoby nutné Franka umístit do uzavřeného ústavu pro choroby mysli, kde by byl zkoumán. Z tohoto pozorování by byly vyvozeny závěry pro budoucnost a pro lepší pochopení vzestupu nacismu – nacistické postupy by tak byly demaskovány a Frankova případná reflexe jeho zločinů by mohla vést k prozření ostatních.

Tato obhajoba nemohla být ze společenských, politických, ale i právních důvodů přijata. Mnohé jiné jeho věcné argumenty však vyslyšeny byly: Frank byl zproštěn z některých zločinů, ze kterých byl obžalován. Například nebyl odsouzen za udání protektorátního premiéra Aloise Eliáše, za to, že mlátil a bil chodce v roce 1939, že byl členem některých nacistických organizací, propagoval nacismus filmem či divadlem, nebo že ke konci války zpronevěřil menší obnos peněžitých prostředků Národní banky pro Čechy a Moravu.

O Franka se v průběhu procesu Resler staral nejen po právní stránce. Předseda senátu Kozák z neznámého důvodu Frankovi sdělil, že cigarety mu bude nosit jeho obhájce, a tak Resler zásoboval svého klienta cigaretami, ale také mu sháněl zubaře nebo pro něj vymohl povolení soudu, aby mu mohl o Velikonocích doručit červené vajíčko. Resler si také uvědomoval, že Frank trpěl depresemi a trápily ho starosti o jeho další osud a rodinu. Na jeho žádost proto intervenoval u Mezinárodního červeného kříže, aby byla jeho druhá manželka dopravena z Moskvy, kde byla tehdy držena, do amerického pásma v Německu, aby mohla žít společně s jejich dětmi. Jeho žádosti vyhověno nebylo a Frankova žena zůstala v Sovětském svazu až do roku 1955. Resler se různými způsoby průběžně snažil Franka také psychicky podporovat, což pro něj bylo obtížné zejména proto, že si byl zcela jistý, že bude odsouzen k trestu smrti.

Ve své péči o Franka neustal Resler ani po vyhlášení rozsudku smrti. Vnímal jako svoji povinnost strávit tři hodiny mezi vynesením rozsudku a popravou se svým klientem, přičemž se ho snažil odvést k jiným myšlenkám. Přiměl ho sepsat závěť a ještě jednou ji opsat s odůvodněním, že chce jednu kopii předat rodině. I v tuto chvíli ho chránil před všetečnými novináři, kteří jej chtěli natočit v cele těsně před popravou. Resler vymohl u předsedy soudu, aby při popravě nemusel být svázán. Těsně před popravou pak Frank Reslerovi předal fotky své rodiny, které měl u sebe po celou dobu svého věznění. Resler pouzdro s fotkami převzal a slíbil, že se je pokusí předat jeho rodině, byť bylo jeho povinností všechny Frankovy věci po skončení obhajoby odevzdat. Z úcty k němu jako k lidské bytosti to neudělal a fotky státu nepředal.

O Reslerově snaze vyřešit věci až do konce, pokud měl dojem, že někomu bylo ukřivděno, svědčí i skutečnost, že se domáhal vysvětlení, proč nebyla vyřízena jeho žádost o milost, kterou podal minutu po vyhlášení rozsudku (měl ji připravenou předem). Ujišťoval totiž Franka, že jako v ostatních případech tato žádost vyřízena bude – byť i negativně. Proto koncem roku 1946, více než půl roku po Frankově popravě, psal Kanceláři prezidenta republiky, proč na žádost neodpověděli. Dostalo se mu suché odpovědi, že jelikož ministr spravedlnosti žádosti nevyhověl, tak se jí prezident republiky ani nezabýval.

Pozoruhodný byl nakonec také osobní vztah obžalovaného a advokáta. Frank sice Reslera za obhájce původně nechtěl, neboť chtěl dát přednost německému obhájci, ale po skončení procesu mu upřímně děkoval a vyjádřil se o něm velmi pochvalně. O jeho obhajobě napsal: „Dr. Resler vynaložil nejvyšší úsilí, aby mě obhajoval dobře a s využitím všech k tomuto účelu se nabízejících možností a šancí u českého Mimořádného lidového soudu. V krátkém čase, jaký měl k dispozici, odvedl velkou právnickou i politickou práci. … Postupem času, kdy jsme s panem Dr. Reslerem hovořili o svých názorech, jsem mu věnoval stále více důvěry a – jako dosud snad žádnému jinému člověku – jsem mu odhalil své nitro a sděloval mu své skutečné myšlenky, přestože mě mnohokrát v mé již beztak bolestné situaci vězně přiváděl ke smutku, hněvu, ba mě až deprimoval svou neúprosnou tvrdostí a kritikou německých akcí, chyb a nedostatků.“

Resler řešil s Frankem nejen právní záležitosti, ale diskutoval také o politické stránce věci a o opodstatněnosti německých akcí. Při návštěvě prezidenta Beneše, který jej pozval, aby ho o obhajobě Franka informoval, Resler zmínil, že „to byl náš stálý spor, kam až jde poslušnost a kde končí, protože svědomí a lidskost zakazují překročit určité meze, aby se výkon rozkazu nestal zločinem“. Je přitom pravděpodobné, že v důsledku těchto diskuzí se Frank některých svých názorů vzdal. Resler to shledal mimo jiné v tom, že ke konci své závěti Frank vyzdvihoval, že Německo musí jít dále a žít; „jen Německo, tedy jen německý – nikoli nacistický – duch”. Jeho advokát v tom viděl určité zřeknutí se nacismu a jeho politického programu.

Pro Reslera nebyl Frankův proces finančně zajímavý: Byly mu totiž propláceny pouze skutečné náklady obhajoby, ale podle tehdejších předpisů za obhajobu neobdržel žádnou odměnu. Nejnutnější věci tak řešil ve své kanceláři pozdě večer a o část jeho klientů se postarali jeho kolegové, aby mu vypomohli. Následně si spočítal, že za dobu Frankova procesu přišel o 70 tisíc korun ušlého zisku, což byla v dané době nemalá částka. Jeho přítel a kolega Antonín Švehla to komentoval následovně:

„Ať žije slavný Kamill

Na kost vyhublý jak Gandhi

V procesech velký úspěch slavil

A co nejdřív z něj spadnou kšandy.“

Jedinou částečně pozitivní skutečností byl pro něj přístup části jeho přátel a tisku. I tehdejší média a publikace vydávané o procesu z velké části reflektovaly, že obhájce je Frankovi určen, aby byl zaručený spravedlivý proces a že je to tak správné. Chodily mu i dopisy, ve kterých mu lidé děkovali za to, s jakou velkodušností obhajoval Franka a plnil své povinnosti; samozřejmě však existovaly i opačné názory, ve kterých zaznívalo, že je třeba odstranit obhájce zrádců. Povzbuzení se mu pak dostalo od mnoha přátel a mimo jiné byl pochválen i soudcem Nejvyššího soudu Spojených států a generálním žalobcem Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku Robertem Jacksonem. Je proto zajímavé porovnat Frankův případ, ve kterém byl povzbuzován přáteli a tiskem, přestože byl obviněný zřejmě vinen, od toho Kiesewetterova, kdy byl opuštěn přáteli a napadán tiskem, přestože byl obviněný nevinen. Přes tato povzbuzení však obhajobu K. H. Franka a na ni přímo navazující obhajobu Richarda Bienerta nenesl Kamill Resler lehce. Dne 7. června 1946 napsal příteli: „Jak jsi uhodl, žiji těžko, v mnišské přísnosti, v práci, nesu bolest a trpkost jiných.“ Jak ale napsal později počátkem padesátých let: „Žít se dá všude.“^[2]