JUDr. Kamill Resler očima Jakuba Drápala
JUDr. Jakub Drápal je v současné době interním doktorandem na katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a také působí na částečný úvazek jako asistent ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové. Kromě mnoha odborných textů z oboru kriminologie a trestního práva je znám jako autor knihy „Poslušen zákonů své země a svého stavu: Kamill Resler – obhájce K. H. Franka“, které byla vydána s podporou České advokátní komory v roce 2014. Nebýt této Drápalovy publikace, znala by jméno a životní osudy advokáta Kamilla Reslera jen hrstka zapálených právních historiků. Je proto logické, že když jsme zařadili Kamilla Reslera mezi desítku advokátů bojujících proti totalitě, požádali jsme o spolupráci právě jeho.
Osobnost JUDr. Kamilla Reslera zaujala Jakuba Drápala již během jeho studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Sám vzpomíná na moment, kdy uslyšel poprvé Reslerovo jméno: „Prvním impulsem pro mě bylo sledování filmu České televize Ex offo z roku 1998. Hned poté jsem si obstaral dostupnou literaturu, ale zároveň jsem nabyl přesvědčení, že v archivech toho bude jistě daleko víc.“
A bylo tomu tak: zpracované i nezpracované fondy Památníku národního písemnictví, Archivu Hlavního města Prahy, archivu Národního muzea, Východočeského muzea v Pardubicích a mnohé další archivy se staly po mnoho dalších měsíců místem, kde jste mohli Jakuba Drápala potkat. Největším Drápalovým překvapením bylo, že advokát známý jen díky kauze K. H. Franka má více rovin, než jen tu jednu. „Například už v roce 1936 hájil německého bankéře Antona Kiesewettera. V době nastupujícího nacismu se proti němu postavil celý národ, přestože byl nevinen,“ připomíná Drápal jednu z prvních velkých kauz advokáta Kamilla Reslera a pokračuje: „Resler nedbal na to, že to byl Němec, jemu šlo výhradně o spravedlnost.“
Kiesewetter byl obžalován podle zákona o ochraně republiky společně se sedmnácti dalšími českými Němci. Měli chystat připojení pohraničních částí Československa k Německé říši. Resler v této věci dosáhl fenomenálního výsledku, když veřejný žalobce vzal ve své závěrečné řeči obžalobu vůči Kiesewetterovi zpět. Jako proti jedinému z osmnácti obžalovaných!
Tato obhajoba nebyla pro Reslera náročná jen z hlediska časového, nebo proto, že se vedla v Ostravě. Od okamžiku převzetí zastupování Kiesewettera do zpětvzetí obžaloby byl totiž Resler opakovaně napadán tiskem i svými známými, že obhajuje zrádce národa. Obzvláště citelné pro něj byly útoky ze strany Sokola. Byl zbaven členství v pražském výboru a jen těsně byl zamítnut návrh na jeho vyloučení z této organizace. Jak v souvislostí s Kiesewetterem, tak se svým vyloučením ze Sokola, se domáhal i opakovaných tiskových oprav v novinách, které dezinterpretovaly jeho kauzy. Jeden z Reslerových přátel vyjádřil jeho preciznost následující básní:
Jiný v lebku by si vpálil
chladného kus olova
Resler opravami pálil
Českého zvlášť do slova.
Pláče Šalda, pláče Borin
na redakčním dvorku.
Odvážejí redaktory
na magorku.
Kiesewetterova kauza v mnohém předznamenala obhajobu K. H. Franka po druhé světové válce, která se stala Reslerovou nejznámější kauzou. Kiesewetterův případ byl však v mnohém problematičtější – zatímco u Franka bylo obecně uznáváno, že má právo na obhajobu a že někdo jej zastupovat musí (Resler byl Frankovi náhodně přidělen) a jeho práce byla dokonce mnohými chválena, v případě Kiesewettera to tak nebylo. Jeho obhajobu převzal dobrovolně a ani jeho blízcí a tisk nebyli přesvědčeni, že si Kiesewetter zaslouží obhájce (natož tak kompetentního). Resler si plně vyzkoušel, jak může být obhajoba i v demokratické společnosti (v tomto případě dokonce nevinné osoby) vnímaná nepřátelsky. Tedy, že i demokratická společnost může nastolovat totalitní atmosféru, ve které není akceptováno právo na obhajobu určitých skupin obviněných.
Drápal objevil také mnohé podrobnosti o Reslerově soukromém životě: „Další zajímavou stránkou jeho osobnosti byly záliby, kterých měl mimo advokacii řadu. Věnoval se především bibliofilii - vzácným tiskům a spisům o čarodějnictví. Jeden spisovatel, po večeru stráveném u Reslerů nad čarodějnickou literaturou se sklenkou dobré whisky a doutníkem v ruce, napsal povídku, kterak spatřil za staroměstskou radnicí čarodějnici letící na koštěti.“
Obhajobu K. H. Franka, nejnenáviděnějšího fašisty v Čechách, ovšem už Reslerovi asi nikdo neodpáře. „Hájit takového člověka vyžaduje velkou vnitřní disciplínu. Resler se toho případu chtěl zbavit, ale Komora ho prostě ustanovila. Údajně mu bylo řečeno, že pokud to vzdá, bude vyloučen,“ zamýšlí se nad Reslerovým osudem Jakub Drápal. „V prvních dnech bylo patrné, že to celou svou osobností odmítá, ale nakonec se plně pustil do případu. Skutečně na sto procent. Navštěvoval svého mandanta denně a poctivě se připravoval.“
K. H. Frank zpočátku českého obhájce odmítal, Resler si teprve musel jeho důvěru získat. „Jejich vztah se vyvíjel. Resler zpočátku Frankovi ani nepodával ruku, když se setkali. Poprvé mu ji podal až po vyhlášení rozsudku. Muselo to pro něj být opravdu těžké, protože Frank podepsal rozsudky smrti i nad některými jeho příbuznými,“ popisuje zajímavé peripetie vztahu obhájce a klienta Jakub Drápal a doplňuje: „Některé právní argumenty, které Frank navrhl, Resler sice připravil, ale odmítl je sám přednést a nechal tak učinit Franka samotného. Například takto odmítl vznést argument, že je Československo nelegitimní stát, který ho nemůže soudit. Resler byl vlastenec a tohle pro něj bylo přes čáru.“
K. H. Frank byl popraven poté, kdy byl odsouzen za mnohé zločiny, kterých se v období nacistické okupace dopustil. I přesto se dá říci, že Reslerova obhajoba byla v mnoha směrech úspěšná. „Reslerův mandant byl dokonce v některých bodech obžaloby Mimořádným lidovým soudem zproštěn obžaloby. Když si uvědomíme, pod jakým tlakem veřejnosti soud rozhodoval, tak je to zázrak. Dr. Resler docílil toho, že nikdo nemohl říci, že by proces nebyl spravedlivý. Předseda amerického Nejvyššího soudu, který soudil v Norimberském procesu, profesionalitu celého procesu velmi chválil.“
Proslýchalo se, že údajně vyjádřil uznání Reslerově práci také Klement Gottwald. Ani to však neuchránilo Reslera před budoucími nepříjemnostmi, které popisuje Jakub Drápal: „Resler byl později dočasně vyloučen z Advokátní komory, ale ne kvůli Frankovi. Šlo o to, že v jednom trestním řízení namítal, že pětičlenný senát nemůže být složen ze čtyř komunistů. Chytilo se toho Rudé právo a dva poslanci. Psal se začátek února 1948 a hned po převratu byl Resler na šest měsíců vyloučen z Komory. Po čtyřech měsících byl vzat na milost.“
I přesto, že se mohl po čtyřech měsících vrátit, vystoupil k 31. prosinci 1948 na vlastní žádost z advokacie. Důvody byly údajně zdravotní. Možná, že za tím vším byla spíše skutečnost, že vstupoval v platnost nový zákon o advokacii. Jakub Drápal k jeho situaci poznamenává: „Pracovat ovšem i nadále musel, protože v době odchodu z advokacie mu bylo teprve padesát pět let. Nějaký čas strávil v archivu Advokátní komory, pak na nejrůznějších zámcích. Kromě toho se staral o dílo básníka S. K. Neumanna, jehož advokátem dlouhá léta byl a dědicové na spolupráci navázali. Z tohoto měl nějaké příjmy. Nakonec zemřel v zapomnění v roce 1961. Dnes už nežijí žádní pamětníci, se kterými by bylo možné hovořit. Řadu fotografií mám od jeho vnučky. Naštěstí si sám Resler vedl docela důkladný archiv,“ končí své vyprávění Jakub Drápal. Nakonec ještě dodává: „Za jasný projev Reslerovy statečnosti považuji jeho postoj v roce 1940. Nejvyšší soud jej vyzval, aby se vyjádřil, zda chce pokračovat v kárné žalobě na advokáty, kteří postupovali neeticky vůči svým židovským kolegům. Odpověd byla: „Ano, chci!“ On i po patnáctém březnu 1939 psal návrhy na potrestání svých kolegů! To bylo čiré hrdinství!“ uzavírá právník, historik a úspěšný publicista Jakub Drápal.[2]
„Lidská společnost dává obhájce obžalovanému jako posledního pomocníka a přítele, obhájce je povinen obžalovanému sloužiti poctivě a věrně. … Obhájce musí tedy zapomenout na své vlastní cítění a smýšlení, vzdát se své osobnosti a, ať je mu to sebetrpčí, konat svou povinnost do všech důsledků.“