VZPOMÍNKY – Jiří Machourek očima Stanislava Devátého

Sedíme v advokátní kanceláři Stanislava Devátého. „To, že jsme se tu sešli, je vlastně zásluha Jirky Machourka, který mě přivedl k zájmu o právo a advokacii,“ začíná vzpomínání na svého obhájce z časů disentu a zároveň dobrého přítele. Zlomovým momentem, který vedl Stanislava Devátého k odboji proti komunistickému režimu, se stejně jako pro řadu příslušníků jeho generace stal rok 1968 a sovětská okupace. V té době pracoval u německých hranic na chmelové brigádě a tam zažil vpád tanků, které přijely Československo „zachránit před kontrarevolucí“.  K jeho prvnímu konfliktu s mocí došlo o rok později, kdy se zúčastnil demonstrace proti postupující normalizaci. Před zatčením a možnými následky jej tenkrát uchránil útěk. Později zase pobuřoval místní komunisty v restauraci zpěvem vánočních koled. Zavolali na něj Veřejnou bezpečnost. Přichází první zatčení a odsouzení, tentokrát ještě vyvázne s podmínkou.

Přelomem v Devátého dosavadním, spíše živelném protirežimním vystupování, se stává podpis Charty 77. Začíná nová vlna represí a následných politických procesů. Disent na to reagoval v roce 1979 založením Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). „Snažili jsme se monitorovat případy lidí, kteří byli nespravedlivě stíháni a následně souzeni,“ vzpomíná Devátý na další významnou etapu své odbojové činnosti. Znamenalo to jezdit po soudech, monitorovat jednání a informovat o nich všemi možnými kanály československou i zahraniční veřejnost. Díky tomu se seznámil i s řadou advokátů, kteří disidenty hájili, mezi jinými i s JUDr. Jiřím Machourkem. Bylo to podstatně dříve, než byl sám nucen využít jeho právní pomoci. „Navázali jsme spolu upřímné přátelství. To on mne přivedl k tomu, že jsem se začal zajímat o právo a po Listopadu 1989 jsem šel práva studovat. Snažil jsem se dostat na všechny procesy, ve kterých zastupoval, ale vždycky to nešlo, protože nás odmítali pustit do jednacích síní. Přesto nám předával řadu informací o procesech, které jsme pak šířili ve sděleních VONSu.“

Konkrétně si Stanislav Devátý vzpomíná na jeden případ z Kroměříže, ve kterém byli stíháni dva zlínští aktivisté: Pavel Dundr a Jaroslav Němec, kteří se rovněž podíleli na distribuci samizdatových i zahraničních tiskovin. Druhého ze jmenovaných zastupoval právě JUDr. Machourek. „Vzpomínám si na neuvěřitelný výrok soudce, jenž případ soudil a který se podivoval nad skutečností, že obhajoba není součástí obžaloby. Soudce byl úplně nepříčetný z toho, jak Machourek vystupoval a vedl obhajobu.“

Jako by se vrátila padesátá léta a tehdejší justiční praxe, vyjádřená slavnou větou bývalého prokurátora ve filmu Skřivánci na niti.  „Existuje teorie dvojí facky: Když mně dá dělník facku, můžou za to zavřít mě, protože jsem ho k té facce vyprovokoval; a když já dám facku dělníkovi, tak je to kvalifikováno jako těžké ublížení na těle, i když je to ublížení pouze lehké."

JUDr. Machourek se stal pro Stanislava Devátého vzorem: „Ten rozdíl byl obrovský. Většina advokátů pouze nabádala své klienty, aby se přiznali a hráli to na účinnou lítost. Machourek dělal vždycky víc, než musel. Všechny případy bral vážně, své klienty skutečně hájil, nikdy se s režimem nedomlouval na tom, kolik jeho klient nakonec dostane. V tomto směru byl prostě úžasný a spočívala jeho odvaha.“ Nešlo ale jenom o zastupování klientů – disidentů, ale také o jeho spolupráci s VONS a s lidmi, kteří potřebovali informace. Devátý vzpomíná na to, že JUDr. Machourek měl vždy nastudované všechny mezinárodní dohody. Citací Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který tehdejší ČSSR v roce 1975 přijala  a připomínáním lidskoprávních závazků přiváděl soudce a prokurátory do varu. Stejnou metodu ostatně použil i později při obhajobě Devátého. „Vždycky se snažil argumentovat tím, že nic z toho, co jsme dělali, nemá nic společného s jakoukoli trestní věcí. A ani my jsme to za trestnou činnost nepovažovali.“

Stanislav Devátý připomíná i stížnost, kterou na JUDr. Machourka podala StB tehdejšímu vedení advokacie. „Byly to typické komunistické kecy o tom, že je protistátní živel a tak dále. Byl jsem moc rád, že se vedení advokacie vzepřelo a doktora podrželo. Tehdy jsem pochopil, že se něco děje už i v justici.“ To už se psal rok 1988 a Stanislav Devátý se stal prvním mimopražským mluvčím Charty 77. Represe vůči jeho osobě díky této funkci zesílily. „Tehdy jsem doktorovi řekl: Jiří, cítím kolem sebe sílící tlaky. Zavírají mě co čtrnáct dní, budu asi sám brzy potřebovat advokáta. Takže on s tím už dopředu počítal.“ Jeden z případů, ve kterém byl Devátý obviněn, se podařilo tehdejšímu režimu nakonec dostat až před soud. A tentokrát to nebyla podmínka.

Zdůvodnění odvolání Stanislava Devátého vypracované J. Machourkem

Jaká byla taktika obhajoby Stanislava Devátého ze strany obhájce Jiřího Machourka, se lze dočíst z odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Gottwaldově. Rozsudek napadl v celém rozsahu s tím, že na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu byl porušen zákon. Úvodem konstatoval, že soud I. stupně se především neřídil zásadou, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutečný stav věci, že je jeho povinností se stejnou pečlivostí zjišťovat nejenom okolnosti svědčící proti obžalovanému, ale i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch. A konečně, že je povinen provádět v obou směrech důkazy, nevyčkávat návrhů stran.

„Pokud se týká prvního skutku, za nějž byl Devátý odsouzen, tak z provedeného dokazování pouze vyplývá“, pokračoval Machourek, „že dopis byl napsán na psacím stroji, zajištěném při domovní prohlídce u obžalovaného. Také je na něm vyznačen s největší pravděpodobností podpis obžalovaného jako ručitele za správnost podpisů ostatních signatářů. Žádným důkazním prostředkem však nebylo prokázáno, že by se obžalovaný podílel na koncipování a vyhotovení písemností a na organizování podpisové akce.“ Doktor Machourek upozornil na to, že v rámci důkazního řízení byli vyslechnuti tři svědci, ale jen jedna svědecká výpověď z přípravného řízení byla čtena. Přičemž ani jeden z těchto svědků tvrzení obžaloby nepotvrdil. Návrh obhajoby na vyslechnutí dalších dvanácti svědků však soud zamítl.

Machourek se nespokojil s pouhým vyvrácením toho, co měl jeho klient údajně spáchat. V rámci odvolání se pustil i do polemiky s tvrzením obžaloby ohledně toho, zda argumenty, které byly v petici použity, byly skutečně lživé. „Přes opakované návrhy ze strany obhajoby jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem, však nebyla tato údajná „lživost“ prokazována,“ namítal Machourek. „Soud I. stupně ani neuvádí, zda veškerá tvrzení považuje za lživá, žádným způsobem nekonkretizuje, v čem má lživost spočívat. Tím je ovšem ztěžována i obhajoba obžalovaného, neboť není možné zjistit, jakými úvahami se soud řídil a o co svůj závěr o „lživosti“ opírá.“ Oponoval rovněž tvrzení soudu o tom, že je údajně obviňováno socialistické státní zřízení ČSSR, což z kritiky státních orgánů nevyplývá, a změny státního zřízení se nedomáhají ani autoři petice.

V obhajobě se neváhal uchýlit ani k argumentům, které se v petici objevily, například o modifikaci volebního zákona, na jehož základě se už tehdy volilo v SSSR, a dával jej do protikladu s praxí v tehdejší ČSSR.  Stejně tak se snažil obhájit tvrzení o diskriminaci občanů, o tom, že mnoho vědeckých a intelektuálních pracovníků nemůže veřejně působit, což dokladoval vyjádřeními, které už sem a tam probleskovaly i v oficiálních sdělovacích prostředcích. Neváhal přitom kritizovat i neexistenci správního soudnictví, k němuž by se mohl občan dovolat například proti zabavení či nevydání cestovního pasu, či neexistenci Ústavního soudu, jehož zřízení slibovala zavést i socialistická ústava. Poukázal rovněž na existenci mezinárodního paktu o občanských a politických právech: „Všechny výše uvedené výhrady jsou dnes již teorií státu a práva plně akceptovány. Je proto zarážející, že tyto skutečnosti nejsou soudu I. stupně známy,“ neváhal se Machourek pustit i do právní erudice soudců dotčeného senátu.

Bod petice o zaručení nedotknutelnosti osob nemusel Machourek nijak zvlášť prokazovat. Stačilo poukázat na případ jeho klienta, který jasně svědčil o protiprávnosti tehdejších „preventivních zadržení“. Byl zadržen 1. května 1989, ale vazba na něj byla uvalena až 6. května po opakovaném zadržení na 96 hodin, tedy byl protiprávně zadržován dalších 24 hodin. Bod po bodu tak vyvracel argumenty odsuzujícího rozsudku. Používal přitom argumentaci, za níž by i jemu osobně mohlo hrozit trestní stíhání, protože se de facto ztotožnil se vším, za co byl stíhán jeho klient.

Se stejnou precizností se Machourek vrhl i na druhou část odsuzujícího rozsudku, která spočívala v pobuřování blíže nezjištěných posluchačů rozhlasové stanice Svobodná Evropa, kde byl text petice přečten. „Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu pobuřování musí být prokázáno, že byly pobuřovány nejméně dvě osoby. Nic takového však prokázáno nebylo,“ psal v odvolání.  Argumentoval dále tím, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu pobuřování nestačí pouze prokázat, že dopis byl odvysílán, ale musela by být prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaného a odvysíláním. Ani k tomu podle jeho názoru nedošlo. „V odůvodnění rozsudku se sice dvakrát opakuje, že označené rozhlasové stanici poskytl text obžalovaný, ale o jaký důkazní prostředek však tento závěr soud I. stupně opírá, není možno zjistit.“ V odvolání dále napadl rozsudek i kvůli nepřipuštění písemných a dalších důkazů ve prospěch obhajoby, pro nepřezkoumatelnost, přestože tehdejší trestní řád neznal institut nesporných skutečností, se kterými v rozsudku soud žongloval.

„Soud v rozporu s touto zásadou pravděpodobně vychází z toho, že žijeme v právním státě, kde zákonem je vázán i sám stát, a proto jakékoli obvinění státních orgánů z porušení zákonů a diskriminace občanů nutně musí být lživé a tím i pobuřující. K jakým nezákonnostem takové postuláty vedly, měla možnost naše společnost už v minulosti poznat,“ pustil se Machourek do obžaloby tehdejšího režimu.

Devátému nezbylo než se zase začít skrývat. Volba padla na sousední Polsko, kde nabídli azyl přátelé z vratislavské Polsko-československé solidarity. I zde v polském exilu mu pomohl jeho advokát a přítel Machourek. Dozvěděl se totiž u soudu o tom, že na Devátého byl vydán mezinárodní zatykač, že estébáci vědí, že je v Polsku, a že se chystá jeho vydání, nebo dokonce únos. Okamžitě poslal tuto zprávu do Prahy, odkud putovala do Polska a Devátý rychle změnil úkryt. „On nad rámec svých advokátních povinností pomáhal i s předáváním informací, které mohly zabránit nějakým dalším problémům,“ vzpomíná Devátý.

Z tříměsíčního polského exilu se Stanislav Devátý do republiky vrátil až v prosinci 1989. Opět tehdy přešel tajně přes zelenou hranici. Milost udělenou mu tehdejším posledním komunistickým prezidentem Gustávem Husákem odmítl. A už jako kooptovaný poslanec Federálního shromáždění, které na něj před necelým rokem podávalo udání, požádal o své vydání k trestnímu stíhání. Ve změněných poměrech byl pochopitelně prvostupňový rozsudek smeten odvolacím soudem ze stolu. I tehdy jej ale u soudu doprovázel jeho obhájce a přítel Jiří Machourek. 

Léta spolupráce Stanislava Devátého s Jiřím Machourkem nakonec přerostla v hluboké přátelství. Takže když se Machourek podruhé ženil, byl Devátý jeho svědkem na svatbě. „To mě opravdu potěšilo, protože naše kamarádství je velké. Je to skvělý člověk! Nejen po odborné stránce, protože je vynikajícím advokátem, ale i po té lidské. On byl tím, díky němuž jsem začal právo chápat, tím, který mě dotáhl k tomu, že jsem ho nakonec začal i dělat. Vděčím mu za hodně.“  

^{[1]  Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) – opozičně orientované sdružení občanů založené v Československu v roce 1978, jehož cílem bylo sledovat a zveřejňovat případy politických vězňů a dalších osob pronásledovaných komunistickým režimem z politických důvodů.}

^{[2]  Informace o Chartě 77 (Infoch) – samizdatový časopis vydávaný v letech 1978-1990, ve kterém byla publikována naprostá většina sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.}