Kamarád Jan Tumlíř

Pátek 8. července 1949 byl v Československu příjemným letním dnem s teplotou kolem třiadvaceti stupňů. Mladému studentovi Janu Tumlířovi bylo však i tak pěkně horko. Nedávno oslavil třiadvacáté narozeniny. A na dnešek plánoval útěk z věznice, ve které trčel již přes rok.

Když toho dne skončila noční šichta a bachaři počítali vězně, šel na barák, jen aby si vyzvedl ukryté civilní šaty. Kamarád, který mu je tam připravil, byl tak prozíravý, že na ramínko s jeho jmenovkou dal jiné, civilní. Zmátl tím pronásledovatele a poskytl mu trochu času navíc. Mysleli si totiž, že prchá ve vězeňském mundúru. Tentýž kamarád mu připravil i díru v plotu. Jan ani v pozdějších dopisech sestře Marii nikdy nezmínil jeho jméno. Nechtěl ho kompromitovat.

Bylo šest hodin ráno. Jan vyskočil oknem, prolezl dírou v plotě a proplazil se příkopem k lesu. Za několik týdnů popsal začátek své cesty ke svobodě v dopise své setře Marii: „Když jsem lezl tím plotem, tak jsem se bál, že jsem se vrhl do té díry po hlavě a skoro zoufale. Škrábl jsem se o ostnatý drát a uvědomil jsem si, že na té zkrvavené špičce začíná cesta k vám. Jakmile jsem začal myslet na ostatní, šlo to líp. Po břiše jsem dolezl tím příkopem až do lesa, tam jsem se převlékl a zahrabal trestanecký mundúr.“

Doběhl k silnici a snažil se stopnout nějaké auto. Mával jen na náklaďáky, osobních aut se bál. Osobní auto tehdy vlastnili především prověření soudruzi. Nakonec si to rozmyslel a pokračoval pěšky. Využíval polní cesty, aby nebyl na silnici nápadný. Notně si tak zašel, ale dařilo se mu zůstat nezpozorován. „Bylo strašné horko, nohy jsem chvílemi ani necítil a vzpomínal jsem na knížky o psancích, které mi maminka četla, když jsem byl malý. Jak všechno vydrželi a nakonec to dobře dopadlo. Bylo dobře, že mi je tenkrát četla.“ 

V zájezdní hospodě vypil ve stoje černé pivo. V tom horku byl úplně opilý, ale věděl, že musí dál. Praha - to byl jeho cíl. Ušel skoro třicet kilometrů. U Horoměřic už nemohl, naskočil proto do autobusu a svezl se až na Bořislavku. Z telefonní budky zavolal dlouholeté kamarádce a později i spolužačce z právnické fakulty Dáše Kubištové. Po svatbě s Radimem, s nímž tehdy ještě jen chodila, se jmenovala Burešová. A tak ji všichni známe. Byla jediná, na koho se mohl spolehnout. Radim byl tehdy právě na vojně v Košicích a ostatní kamarádi na dovolené. Prsty se mu při vytáčení čísla třásly. Vzrušením a horkem nemohl mluvit: „Ahoj, Dášo, tady je Honza. Honza Tůma,“ vymyslel si raději jiné příjmení. Stěží mu rozuměla. Měnil hlas, huhlal, ale nakonec ho poznala. Domluvili si schůzku na třetí hodinu na Václavském náměstí „pod ocasem“. Pod svícnem bývá největší tma. Tou dobou už rádio hlásilo, že z vinařické věznice uprchl vězeň a rozjelo se celostátní pátrání.

Nastoupil do tramvaje, rozhlédl se a málem omdlel. V tramvaji seděl a němě na něj zíral kamarád Petr Kopta, bratr později velmi známého textaře Pavla. Ani v jednom by se krve nedořezal. Mlčeli a dělali, že se neznají. Po chvíli Petr vstal: „Pojď, vystup se mnou,“ zašeptal, když míjel Jana. Za Dášou už vyrazili společně. Právě Petr s Dášou mu pomohli nejvíc. Ubytovali ho v bytě Dášina kamaráda Lály Kučery, spolužáka nedávno vyloučeného z právnické fakulty. Naštěstí byl právě na dovolené a Dáša měla klíče od jeho bytu. To nejtěžší je ale teprve čekalo. Dát dohromady 40 tisíc korun pro převaděče. Petr sháněl peníze, Dáša mezitím zajišťovala jídlo, prala mu a vařila. V dopise své sestře napsal s odstupem času, že ty večery, které strávil s kamarády Petrem a Dášou v době svého měsíčního ukrývání v Praze, patří k jeho nejhezčím vzpomínkám. „Ten týden pohromadě s Lálou a Dášou nám všem dal velmi mnoho, do jisté míry i určil naše životy nadále, po tu dobu, co se neuvidíme. Jednou jsme o tom mluvili s Dášou a já jsem říkal, že z toho všeho se mi vnucuje víra v nějakou prozřetelnost, která odškodňuje a vyvažuje. Dáša mi odpověděla: Není lepší věřit na sílu touhy, sílu imaginace? Měla pravdu, jako vždycky.“

Podobně o tom po mnoha letech hovořila i Dagmar: „Nosila jsem Honzovi jídlo, konzervy, vzpomínám, jednou chilli con carne hrozně pálilo. Doma jsem předstírala, že se učím na zkoušku, vracela jsem se denně po druhé v noci. Člověk si v devatenácti nepřipouštěl, co se může stát hned zítra, že za přechovávání člověka hrozilo až deset let.“

Příběh Tumlířových se ale začal psát mnohem dříve. Janova maminka Marie se v roce 1934 stala poslankyní Národního shromáždění za Republikánskou (agrární) stranu. Tatínek Bohuslav byl zaměstnancem Státního úřadu statistického. Bydleli a hospodařili na statku v Předboji, malé vesnici nedaleko Prahy. Zde vyrůstal i Jan s mladší sestrou Marií, kterou všichni oslovovali Maněno. Po únorovém převzetí moci komunisty bylo jasné, že jim jde o život, a rozhodli se odejít do emigrace. Sehnali narychlo převaděče, který byl ochoten převést čtyři osoby. Otce, matku, Jana a jeho sestru Marii. Jejich hospodyně Marta Morávková je však nechtěla opustit. Plakala a zapřísahala je, aby ji vzali s sebou. Nakonec se slitovali, přece jen jim věrně sloužila po mnoho let. Převaděč byl ale neoblomný: „Víc, jak čtyři osoby najednou, převést nemůžu. Není to bezpečné.“ Nakonec se s ním domluvili, že se rozdělí do dvou skupin. V první byli rodiče s Maněnou, ve druhé Jan s hospodyní Martou. Převaděč odvedl první skupinu na místo v lese, kde měli počkat do rozednění: „Za žádnou cenu nesmíte promluvit,“ nakázal jim, když leželi v příkopě nedaleko hraničního kamene, „přijdu si pro vás.“ Rozkaz dodrželi i v momentě, kdy kolem nich procházeli Jan s Martou. Báli se ozvat, mysleli si, že jdou jinou cestou, než oni. Nešli, Jan si cestu prostě jen spletl. To se ovšem dozvěděli až později. Rodičům s Maněnou se podařilo opustit republiku, Jan s Martou padli do rukou pohraničníků. Psal se květen 1948.

Od té doby byl Jan vězněn. Nejdříve ve věznici na Borech v Plzni, později ve Vinařicích poblíž Kladna - 8. června 1949 byl odsouzen v nepřítomnosti na dva roky nepodmíněně za „ohrožování socialistické výstavby“. „Už v policejním vězení jsem si slíbil, že uteču hned, jakmile mě převezou do Kladna. Ale když už jsem tam byl, nechtěl jsem zbytečně riskovat a snažil se všechno připravit,“ vyprávěl Jan svým kamarádům.

Petrovi a Dáše se podařilo sehnat nejen peníze, ale i kontakt na dalšího převaděče. Na poslední dny před útěkem mu sehnali úkryt v bytě jejich společného kamaráda Ládi Dvořáka. Byt se nacházel v Bartolomějské ulici čp. 1, jen kousek od policejního ředitelství. „Tehdy se tam stala trochu komická historka,“ zavzpomínal o sedmdesát let později v roce 2018 MUDr. Radim Bureš, manžel JUDr. Dagmar Burešové: „U dveří bytu se nečekaně ozval zvonek. Kamarád Láďa Dvořák šel otevřít a Jan se zabarikádoval na záchodě. Za dveřmi stáli příslušníci Veřejné bezpečnosti. Láďu odvedli, ale zbytek bytu neprohlíželi. Honza tiše stál na tom WC, ovšem když se rozhodl vyjít ven, zjistil, že se dveře zablokovaly. Nemohl se dostat ven. Naštěstí měl u sebe nůž a po nějaké době se mu podařilo otevřít.“

Snad to byl náznak toho, že se na něj konečně usmálo štěstí, protože už 3. srpna 1949 píše své sestře Maněně z Mnichova první dopis. Druhý útěk z Československa se mu i díky statečné pomoci Dagmar Burešové a kamaráda Petra Kopty podařil.

Setkání s Maněnou

V květnu 2019 uplynulo od Tumlířova útěku z vězení a za hranice sedmdesát let. A my máme to štěstí, že se můžeme s jeho sestrou Maněnou, tedy Marií Tumlířovou mladší, setkat přímo na jejich bývalém rodinném statku v Předboji u Prahy. Přijela sem z Francie v doprovodu svých příbuzných, včetně syna jejího bratra Jana Tumlíře mladšího, oslavit devadesátiny. Křehká elegantní dáma, která ve svém věku běžně používá iPad. Jeden by čekal černou hůlku se stříbrnou rukojetí, ale to by nebyl její styl – pořídila si hole pro nordic walking.

Stojíme na nádvoří předbojského statku a ona vzpomíná na léto 1948: „Komunisti nás vyhnali ještě dříve, než vstoupily v platnost znárodňovací zákony. Maminka byla prvorepubliková poslankyně a osobně nás sem přišel vyhnat bývalý komunistický poslanec Josef Nepomucký. Později se stal ministrem zemědělství. My už jsme ale stejně věděli, že musíme odejít za hranice.“ Po jejich vyhnání zůstal statek opuštěn a chátral. Po Listopadu 1989 jej rodina získala zpět v restituci, ale prodala  jej. Léty a komunisty zdevastované budovy nový majitel upravil a nyní je tu penzion, restaurace a golfový areál. Na dvoře statku je zasazena lípa Marie, která připomíná rodinu Tumlířových. Stojíme pod ní. „Tady jsem prožila dětství. Škoda, že se toho nedožili moji rodiče. A bratr,“ zašeptá paní Marie.

Marie Tumlířová nám přivezla ukázat složku dopisů, které jí bratr Honza po svém útěku z Československa pravidelně psal a které pečlivě opatruje. V těch prvních ze srpna 1949 podrobně líčí okolnosti svého věznění, útěku i druhého pokusu o překročení hranic. I tentokrát zabloudil: „Když zabloudil, měl Honza děsný strach, že ho opět chytí. Pršelo a on několik dní čekal v nějaké díře v lese, až vyjde slunce a pozná, kde je jih. Nakonec slunce vyšlo, a tak vyrazil směrem k hranicím. Na poslední chvíli jej dostihli vojáci, volali na něj stůj, ale už se neodvážili střílet, protože byl blízko hranic. Běžel o život, ztratil tam dokonce botu a napodruhé už mu to vyšlo.“

V Janových dopisech není nikde uvedeno příjmení jejich chůvy a hospodyně Marty. „Jmenovala se Marta Morávková. Když jsem se narodila, byla moje maminka v parlamentu. Pozvala proto Martu, aby se o mě starala. Tehdy jí bylo dvacet let. Když maminka chodila do parlamentu, tehdy byl ještě v dnešním Rudolfinu, tak mě Marta za ní nosila, aby mě mohla kojit. Po Listopadu 1989 jsem za ní každý rok jezdila do vesnice Sloupnice u Litomyšle, kde bydlela až do své smrti.“

Po chvíli se k našemu setkání přidává i Jan Tumlíř mladší: „Pro mě je to zvláštní pocit. Kdyby Petr s Dášou mému otci nepomohli, tak jsem se vůbec nenarodil,” zamýšlí se muž, který žije ve Spojených státech. Oba jsou nadšení, že budeme publikovat příběh Janova otce. „Je třeba vše připomínat, aby lidi věděli, co byli komunisti zač.“

Procházíme originály Janových dopisů. Jsou autentickým popisem dobrodružného příběhu starého sedmdesát let. Honza již není mezi námi, ale když je čteme, jako by k nám mluvil a celý příběh nám znovu vyprávěl. Prostředí předbojského statku i přítomnost sestry Maněny dává jeho vyprávění pocit opravdovosti.

Paní Marie se moc těší i na setkání se starým kamarádem Radimem Burešem, manželem kamarádky Dáši. „S Radimem i s Dášou se známe ještě z války. To spolu ale ještě nechodili. Dáša k nám jezdila na statek do Předboje pro potraviny. Za války k nám jezdili totiž všichni, protože měli hlad. V Praze nebyly potraviny, ale my na statku měli všechno. Můj bratr s ní po válce studoval několik semestrů na právech. Proto jí také po útěku z vězení zavolal. Zachovala se úžasně, to byla pravá síla přátelství. Dáša mu zachránila život, o tom není pochyb,“ uzavírá své vzpomínky na JUDr. Dagmar Burešovou paní Marie.