Rastislav Váhala očima dcery Ley Rathausové

„Moje první seznámení s politickými procesy probíhalo prostřednictvím rozhlasu. Bylo mi čtrnáct, patnáct let, ale jako dnes vidím tatínka, jak chodí po kuchyni jako lev v kleci, hlavu v dlaních a opakuje dokola: „To jsou gauneři, proboha, to jsou takoví gauneři!“ Těmito slovy vzpomíná na svého otce JUDr. Rastislava Váhalu jeho dcera PhDr. Lea Rathausová. „Je třeba zdůraznit, že můj tatínek byl velmi kultivovaný člověk, krásně se vyjadřoval a taková slova jsem od něj slyšela poprvé v životě. Ptala jsem se ho, proč ti obžalovaní mluví tak nějak zpomaleně. „Protože jsou nadopovaní!“ Odpověděl mi otec. Strašně se u toho rozčiloval a potom už jen sklesle seděl.“

V době svých středoškolských studií uvažovala o tom, že by se stejně jako její otec vydala na právnickou dráhu. Otec jí to však rázně rozmluvil. Říkal, že za tohoto režimu se práce advokáta nedá dělat pořádně. O svých kauzách doma moc nemluvil. Původně se specializoval na rozvodové pře, později začal obhajovat i politické vězně v trestních kauzách.

K nejznámějším samozřejmě patří obhajoba generála Heliodora Píky. „Že převzal obhajobu pana generála Píky jsem se dozvěděla jednoho dne, když zazvonili u našich dveří dva pánové, vecpali se dovnitř a pustili se do domovní prohlídky. Byla jsem sama doma, maminka byla zrovna v lázních, a já vůbec nevěděla, co mám dělat. Po skončení prohlídky jsem se vypravila ke strýci a cestou zpátky domů ke mně do tramvaje přiskočil táta. Objal mě a celou vylekanou mě uklidňoval,“ vzpomíná na konec čtyřicátých let dr. Rathausová a i po těch letech je na ní vidět lehké rozrušení.

Po tragickém konci procesu s generálem Píkou odešel JUDr. Váhala z advokacie a pracoval manuálně. Jeho dcera Lea se za trest ocitla na ruském gymnáziu. Po maturitě nemohla být přijata na vysokou školu a musela si jít vylepšit profil do fabriky. Teprve s odstupem let se jí podařilo vystudovat. Na otcovu radu si vybrala psychologii. Tím porušila tradici, protože v jejich rodině vždycky byli a dodnes jsou právníci.

„Tatínek odešel pracovat do Vřesové, nějaký čas byl v Drutexu a v dalších podnicích, ale celou dobu soukromě radil. Matka říkávala o otci, že je advokát chudých,“ vzpomíná dcera Lea. Veškeré potíže, které rodina v té době prodělávala, snášela statečně. Ostatně jako za války. „Tehdy pro otce přišlo gestapo, ale jemu se podařilo jim pod nosem utéci. Matka pak se mnou a sestrou odjela na Moravu. Skrývaly jsme se v malé vesničce v horách na Valašsku a čekaly na konec války.“

V roce 1968 bylo JUDr. Váhalovi devětapadesát. O návratu do advokacie neuvažoval, ale velmi se angažoval v rehabilitačních poradnách. Tam byl opravdu šťastný. Jenže to nemělo dlouhého trvání. Normalizace všechno ukončila. Listopadu 1989 se nedočkal. Celý život se snažil splnit slib, který generálovi v noci před popravou dal. Že jeho jméno očistí. A udělal proto opravdu všechno.

„Tatínka jsem milovala a obdivovala ve všech směrech, lidských i profesních. Byl to úžasnej mužskej. Moc jsme si rozuměli,“ uzavírá své vzpomínky paní Lea.